Šumava

Za Buškem do Velhartic(8.9.2020)

Když se řeknou Velhartice, tak se mi vybaví úryvek z Romance o Karlu IV. od Jana Nerudy..... "Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu, ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic".......Dál raději nebudu pokračovat, abych nedopadla jako chudák Karel Kroupa, který se marně snažil odrecitovat báseň Jak lvové bijem o mříže. Myslím, že i mně by dal profesor Hrbolek pěknou čtyřku.

Do Velhartic jsme se vypravili jedno srpnové dopoledne a byli jsme rádi, že jsme našli volné místo na jediném parkovišti, které obec má. Ti, kteří volné místo nenašli, bez rozpaků nechali svá auta na kraji silnice nebo před plotem místních obyvatel. Chápu, že touha vidět hrad Velhartice, je veliká, ale trochu slušnosti by nebylo na škodu.

Návštěvu hradu Velhartice si necháme na jindy a dnes dáme přednost naučné stezce, která vede údolím říčky Ostružné a zavede nás až k chatě Jana Wericha.
Těšíme se na příjemnou procházku, a tak trochu doufáme, že všichni budou na hradě. (Až na jednu maminku s kočárkem opravdu byli.)

Jdeme nenáročnou trasou, která vede po lesních cestách. Hrad Velhartice na nás občas nesměle vykoukne mezi stromy a říčka Ostružná prý byla kdysi plná pstruhů. Je tady opravdu krásně a už chápeme, proč si Jan Werich vybral právě toto romantické místo.
Jan Werich byl vášnivý rybář, a proto bylo jeho přáním, mít chatu v blízkosti potoka. V roce 1938 si v "Údolí štěstí", jak toto místo nazýval, koupil pozemek a nechal si zde postavil chatu. Ta byla navržena v duchu Karafiátových broučků a stojí tu dodnes. Poznáte jí snadno podle zelených okenic a když budete mít štěstí, třeba tu potkáte Werichovu vnučku.

Kousek odtud se nachází kaplička sv. Ludmily, krásně vyzdobená svatými obrázky. Nechybí tu ani vyřezávaná židle, která by snad vyzvala k rozjímání a modlitbám i takového neznaboha, jako jsem já:-)

Ráno jsme se vydatně nasnídali, a tak vynecháváme oběd a těšíme se na odpolední kávu a věneček do naší oblíbené cukrárny v Sušici.

Ještě nás ale čeká návštěva velhartického hřbitova. Není to proto, že bychom se snad rádi scházeli mezi hroby, ale místní hřbitov s kostelem sv. Máří Magdaleny je opředen tajemstvím. Říká se, že tu prý straší. Bojí se sem chodit i místní, i když tu mají pochované své příbuzné. Kdysi se tu prý odehrála tragédie, při které zemřela mladá dívka a její tvář dodnes prosvítá z omítky zděného štítu kostela.
Pomalu otvíráme železná vrata a vstupujeme na hřbitov. Procházíme se mezi náhrobky a čekáme, co se bude dít. Jsme tu sami, a tak můžeme v klidu prozkoumat každý detail kostela. Omítka je už značně oprýskaná, takže kostel působí trochu zanedbaně a ponuře. Jinak je tu ale hezky. Možná to bude znít zvláštně, ale mně se hřbitovy svým způsobem líbí.
Blíží se bouřka, v dálce hřmí a máme tak nejvyšší čas, poohlédnout se po tajemné tváři mladé dívky. A opravdu tam je! Pokud si stoupnete přímo naproti štítu kostela, neuvidíte ji tak zřetelně. Takže doporučuji, stoupnout si z boku a naprosto jasně uvidíte oči, nos a ústa. S bouřkou, která už je doslova na spadnutí, je to přece jen trochu strašidelné. Říká se, že dobrému člověku se zlo vyhýbá, tak možná proto, nás nechali velhartická strašidla na pokoji.

Ale to už opravdu začíná pršet, a tak honem sedáme do auta.
Cukrárna Fialka už na nás čeká.......

A zase ta Sušice.....(4.8.2020)

Po měsíci jsme zpět na Šumavě a předpověď počasí tradičně věští alespoň jeden deštivý den. My se tím ale nenecháme rozhodit, protože program už máme vymyšlený. Pánové ve vládě nám konečně dovolili odložit roušky, tak toho musíme využít, než to bude zase zítra všechno jinak, a hurá do muzea Šumavy.

Po snídani tedy sedáme do auta a vyrážíme do Sušice. Těším se, že si konečně vyfotím sušické náměstí v celé své kráse a nebudu mít v záběru záclony a podprsenky. No vážně, proč musí být uprostřed náměstí stánky s levným oblečením? Tady moje estetické smýšlení utrpělo trochu šok, ale když jsem viděla, s jakým nadšením si dvě starší paní vybírají spodní prádlo, tak mi to najednou přišlo úplně normální.
A opravdu se na mě usmálo štěstí, náměstí je prázdné. Kdo by také nakupoval v dešti že ano. Stačí jeden šikovný záběr a na fotce mám kašnu, lípu Svobody, bývalý hotel Fialka a sgrafitový dům, kde prý dřív bývala lékárna. Když to říkám příteli, že tu bývala lékárna, tak mi odpovídá, že to vidí. Marně si lámu hlavu nad tím, jak to myslí. Spíš bych řekla, že se mu moc nechtělo poslouchat můj průvodcovský výklad...

Ale to už vstupujeme do muzea Šumavy. Největším lákadlem je pohyblivý sušický betlém. Toto nádherné dílo znázorňuje město Sušici, tradiční řemesla, lidovou architekturu, ale také např. hrad Kašperk, zříceninu hradu Rabí nebo hrad Velhartice.
V letošním roce se betlém nepouští, asi není nutné rozebírat, proč tomu tak je. Ale myslím, že mu to na kráse ani trochu neubralo.
Součástí muzea je i expozice sirkařství. Na počátku příběhu výroby sirek byla láska dvou mladých lidí, kteří se se do sebe zamilovali ve Vídni, kam odešli na zkušenou a nahlédli zde pod pokličku tomuto řemeslu. V Sušici se zápalky vyráběli 170 let. V roce 2009 přesunul majitel výrobu do Indie, a to už je bohužel jiný příběh......
Následuje expozice sklářství, kapucínská knihovna, cínový poklad a měšťanský pokoj z 19. století.
Muzeum je malé a za hodinu si ho v klidu prohlédnete.

Po troše kultury přichází na řadu káva a samozřejmě míříme do "naší" cukrárny Fialka. Ze svojí lásky k tradičním českým zákuskům jsem se vyznala už dříve, a tak bych asi už jen poznamenala, že jsem přesvědčená o tom, že poctivý věneček opravdu nemusí stát 99kč, jako je to běžné v některých pražských kavárnách. A já osobně se cítím mnohem lépe v "obyčejné" cukrárně, která vypadá jako útulný obývací pokoj, než ve vystajlované kavárně - "aby to dobře vypadalo na instagramu".
Já jsem asi měla žít za první republiky nebo ve Vídni:-).

Kdo je milovník knih, tak jako já, tak ho určitě potěší malé knihkupectví Šumava, které se nachází na náměstí.
Byl tam opravdový pan knihkupec, který ochotně pomáhal jedné paní vybírat knihu pro maminku, která si přála knihu s dobrým koncem. Bylo milé slyšet, že jí nabízí knihy od mých oblíbených spisovatelek. A hlavně bylo jasné, že knihy nejenom prodává, ale že je také čte a má přehled. Já si také dvě koupila a bylo milé, že mi je zabalil do papíru. Prostě jako za starých časů.

Ještě přidám vtipnou historku, jak jsme sháněli pro přítele ponožky. Zřejmě je jediný na světě, kdo nosí ponožky béžové barvy. Tady bych chtěla podotknout, že nenosí ponožky jenom béžové barvy, ale do některých bot se prostě hodí. To jen tak pro pořádek, protože je mi jasné, že si pod tím lze představit cokoliv. A víme, že jak někteří pánové v Čechách dovedou zkombinovat ponožky a obuv, by se dala napsat diplomová práce.
Tak tedy marně jsme sháněli ponožky po celé Praze a ono stačilo přijet do Sušice. V krásné malé prodejně s obuví stačilo říct velikost, paní vyndala velkou papírovou krabici, kde měla úhledně srovnané ponožky podle barev a mezi nimi hned několik odstínů béžové. Snad se přítel neurazí, když na něj prozradím, že se mu oči rozzářily radostí.

Deštivý den jsme si opravdu užili a vůbec nám nevadilo, že byl deštivý. Sušice nám prostě přirostla k srdci a rádi se sem budeme vracet.

Když na Šumavě prší....(9.7.2020)

Snad žádný pobyt na Šumavě se neobešel bez deště. A i tentokrát předpověď počasí zněla jasně, takže balím deštníky a říkám si, ono to nějak dopadne. A hlavně na Šumavě je krásně, i když je psí počasí a my přece nejsme z cukru, že ano.

Každý správný milovník Šumavy by měl alespoň jednou navštívit muzeum Šumavy. V Kašperských horách máme jedno takové pár kroků od našeho hotelu. Musím přiznat, že to zní docela lákavě, zavřít se na celé dopoledne do muzea, dozvědět se něco z historie a ať si venku klidně prší. Jenže je doba koronavirová a chodit s rouškou na obličeji a s desinfekcí na rukou, se nám nechce ani jednomu, a tak je rozhodnuto.

Ráno nás budí nesmělé sluníčko na obloze a po dešti zatím ani památky. Že by jim ta předpověď (zase) nevyšla? Tentokrát bohužel vyšla. Ještě ani nemáme dopitou ranní kávu a už padají první kapky. Dopolední program je tedy jasný - odpočinek na pokoji. Těším se, že si budu číst. Po pár stránkách se mi ale začnou zavírat oči, a tak si dávám malou siestu. To je tak, když si dopřejete bohatou snídani. V hotelu Kašperk je ale tak dobrá, že prostě nemůžete jinak:-)

Kolem poledne stále prší, ale mi sedáme do auta a jedeme na malý výlet po okolí. Volíme naší oblíbenou trasu Srní, Modrava, Kvilda. To už je takový náš rituál. Jsou místa, která nesmíme minout, i když jsme je viděli už mnohokrát. V Srní je to hájenka z filmu pod Jezevčí skálou, a tak zdravíme Vénu, psa Broka a srnku Lízu.
Kdo kouká na policii Modrava, tak si stejně jako já představí prodavačku Katku za pultem místního Konzumu a na lavičce před obchodem Vencu "kurvu" s lahví piva v ruce.

O krásách Modravy jsem už psala, tak snad jen dodám, že jsme tu letos objevili novou kavárnu. Jmenuje s Café Na Soutoku a mohu jen doporučit. Kávička na terase byla výborná a milé slečně jsme slíbili, že se příště zastavíme i na nějaký ten kousek dortu.

No, a protože si od jisté doby neumíme s přítelem představit den bez odpolední kávy a něčeho sladkého, parkujeme u pekárny na Kvildě. Tahle pekárna je nejlepší pekárna na světě. Nemůžu si pomoct, ale je to tak. Tak honem zabrat nějaký pěkný stůl nejlépe u okna, koupit si kávu a teď už si jen vybrat, jestli to bude borůvkový koláč s drobenkou, bavorský vdolek, makový koláček, ořechový závin nebo tvarohová buchta. A to jsem nevyjmenovala ani polovinu nabídky. Tentokrát to vyhrál borůvkový koláč, jsme přece na Šumavě.

Počasí se zatím trochu umoudřilo, a tak vyrážíme na procházku. Máme totiž důležitý úkol - koupit med. Nedávno jsem někde četla, že Češi sní za rok málo medu. Tak to asi zapomněli do statistiky započítat mého přítele:-)
Dopadlo to dobře a med jsme sehnali.....uff.

Deštivý den na Šumavě jsme si užili a tradičně ho zakončíme v Kašperskohorském pivovaru. Už se těšíme na svíčkovou a na pivo Amálka.

Sušice(2.7.2020)

Sušice je brána Šumavy! To jsem si nevymyslela, to tak prostě je. Kdo nevěří, ať tam běží, nebo ať se přesvědčí na webových stránkách města:-).

Zastavili jsme se tady jen na skok, ale určitě se sem vrátíme. Zalíbily se mi totiž malé obchůdky, které by stály za prozkoumání a určitě bych tam našla něco, bez čeho nemůžu být. Také tady mají útulnou cukrárnu Fialka, kde jsme si dali odpolední kávu.
Ale hlavně v Sušici vymysleli báječnou věc, a to Sušickou pavučinu. To jsou prý nejkrásnější procházky po Sušici a okolí a já jim to věřím.

My jsme začali Křížovou cestou na Andělíček. Nenáročná 1 km dlouhá cesta ke kapli Anděla Strážce, která vede po lesní cestě. Toto místo je oblíbeným poutním místem a váže se k němu legenda o chlapci, který sbíral v lese jahody a napadl ho had. Život mu zachránil anděl, který se mu zjevil, a proto chlapcova rodina nechala na tomto místě vystavět kapli jako poděkování.
Město Sušice je odtud vidět jako na dlani.

Láká nás i první a druhý městský okruh - Sušice město královské a architektura XX. století, to si necháme na příště. A protože je město Sušice známé výrobou sirek, neměli bychom vynechat ani tuto trasu. A pak je tady ještě rozhledna Svatobor, kde je prý moc fajn restaurace.

No vypadá to, že na Šumavu budeme jezdit ještě dlouho:-).

Vrátím se ještě k cukrárně Fialka na náměstí. To, že byla cukrárna útulná a stoleček u venkovního posezení čekal jen na nás, je celkem jasná věc. To, že jsme se nemohli rozhodnout, jestli si máme dát větrník, kávové zrno, punčák nebo věneček, je také celkem pochopitelné. Ale to, že se nám věnovaly dvě moc milé a ochotné paní, v našich krajích zase tak běžná věc není. Asi nebudu jediná, kdo má někdy pocit, že pokud nemá vybráno ještě předtím, než vstoupí dovnitř, se dopouští téměř zločinu.
Nakonec vyhrálo kávové zrno a věneček a paní rozhodly, že nám ještě přibalí makový závin s sebou. Že prý nám určitě přijde večer k chuti.

Když nad tím tak přemýšlím, ty naše zákusky jsou stejně nejlepší. Možná je v tom i trochu nostalgie. Vzpomínka na babičku, jak mi kupovala na trhu domácí kremrole. Vzpomínka na tetu Irenu, která umí báječné indiánky a já nikdy nemohla pochopit, jak to jenom dělá, že jí ten indiánek tak pěkně drží. Vzpomínka na babi Zdeničku, která si už asi navždy bude plést indiánka a koňakovou špičku a vždycky se tomu společně zasmějeme.
Já teda vážně nevím, co na těch "kapkejkách" a makronkách všichni mají?

Tak tedy na shledanou zase příště v Sušici.......

Jak jsme dobyli hrad Rabí(25.6.2020)

Zřícenina hradu Rabí se nachází jen pár kilometrů od Sušice, kde jsme letošní putování Šumavou začínali, tak proč se tam také nezastavit?

Hrad Rabí je nejrozsáhlejší hradní zřícenina v Čechách, ležící na skalnatém vrchu nedaleko řeky Otavy. Středověký hrad, který vzniknul na počátku 13. století, chránil obchodní stezku mezi městy Sušice a Horažďovice, a také bohatá rýžoviště zlata na řece Otavě. Proto se často stával terčem útoků. Právě zde přišel Jan Žižka v roce 1421 o své druhé oko. Chudák.

Parkujeme na malém náměstí a podle turistického rozcestníku to máme k zřícenině hradu 0,1km. Míjíme hradní krám U Marušky a za chvíli si už kupujeme vstupenku na Velké hradní nádvoří, kde se můžeme pohybovat volně bez průvodce. Kdo by chtěl absolvovat prohlídku s průvodcem, může si vybrat ze tří prohlídkových okruhů.
Zřícenina působí opravdu majestátním dojmem a můžeme si jen představovat, co se tady před staletími odehrávalo.
Procházka okolo hradu slibuje krásné výhledy do okolí, a proto není na co čekat.
Město Rabí je opravdu malebné. Když se dívám na upravené zahrádky, muškáty v oknech a lavičky na zápraží, tak si tak říkám, jak se tady musí hezky žít.

Pomalu se blíží čas oběda, ale nás ještě čeká výšlap ke zřícenině kaple Všech svatých. Z náměstí je to cca 1,5km. Cesta vede kolem pole, které je plné vlčích máku a chrp. Tady mě pro změnu napadá, že luční kvítí je stejně nejhezčí. Pokračujeme lesní cestou a ke kapli je to už jen kousek. Zříceninu hradu Rabí máme odtud jako na dlani a domky s červenými střechami, které tvoří město pod ní, vypadají jako domečky pro panenky.

Oběd v hostinci Vystřelený Vočko byl tím správným zakončením našeho výletu. Jestlipak uhádnete, po kom dostal své jméno? A jen tak pro úplnost dodávám, že jsme si moc pochutnali na špalíčku z vepřového boku se šťouchanými bramborami a na řízku s bramborovým salátem. 

Šumavská jezera(1.10.2019)

Během našeho putování Šumavou, jsme samozřejmě nemohli vynechat šumavská jezera.

A začínáme Černým a Čertovým jezerem, která jsou od sebe vzdálená 2,5km. My jsme si k jezerům ještě přidali výstup na rozhlednu Špičák.

Auto necháváme na parkovišti Špičácké sedlo a vyrážíme po žluté turistické značce Jezerní okruh k Čertovu jezeru. Měli bychom tam dojít za 2,4km. Cesta vede lesem a část cesty také přes sjezdovky. Míjíme jednotlivé vleky a nějak si neumím představit, jak se tady v zimě prohánějí lyžaři. Že by to bylo tím, že je léto a nad hlavou máme celou dobu sluníčko? Z informační cedule o historii obce Špičák se dozvídáme o počátcích lyžování na Šumavě a také o horské chatě Blažence, která byla postavena v roce 1972. O 2 roky později k ní přibyla Hanička. Tak hned příteli hlásím, že Haničku musíme najít.

Čertovo jezero je prý opředené pověstmi a také jako jediné šumavské jezero náleží k povodí Dunaje. Pohled na jezero uprostřed lesa je nádherný - křišťálově čistá voda, suchý kmen stromu, který naaranžovala sama příroda, odraz okolních stromů na hladině a také divoké kachny, které k nám zvědavě plují.

Pokračujeme Jezerním okruhem na rozcestník Pod Malým Špičákem a odtud je to k rozhledně Špičák (1202 m) 1km. Upozorňuji, že tato cesta není značená a je přístupná pouze od 15.června do 15.září. Na vrchol Špičáku se lze pohodlně dostat také lanovkou.
Z rozhledny je pochopitelně krásný výhled široko daleko, dokonce až k sousedům do Bavorska, tak to tady nebudu dlouze rozebírat.
U jediného stánku si kupujeme pivo a pohodlně usazeni v plážovém křesílku (ano, čtete správně, na Špičáku opravdu byly tři plážová křesílka), pozorujeme okolí. Je tu na výletě dětský tábor, tak se má pán ve stánku co otáčet. Dlouhá fronta kluků a holek nemá konce a největší zájem je samozřejmě o zmrzlinu, hranolky a párek v rohlíku.

A teď už nám jen zbývá dojít k Černému jezeru. Od Rozvodí je to 0,8km, což se zdá jako pohodová záležitost, nicméně kamenitou cestou prudce dolů, a tak jsme rádi, že tuto cestu nemusíme absolvovat v opačném směru. Černé jezero je největší ledovcové jezero na Šumavě a my si u něho dopřáváme zasloužený odpočinek. Oceňujeme pojízdný stánek se zmrzlinou a jdeme do fronty. Než se dostaneme na řadu, tak posbíráme tolik zážitků, že to snad ani není možné. Kdo by to řek, že vybrat si zmrzlinu, může být pro některé téměř nadlidský úkol. No co, alespoň jsme se zasmáli.

Zpět na parkoviště jdeme opět po žluté Jezerní stezce a je to 3,5km dlouhá příjemná procházka po asfaltové cestě.

Chatu Haničku, mojí jmenovkyni, jsme nakonec našli. Spolu s Blaženkou je stále v provozu a najdete ji v dolní části lanové dráhy na Špičák.

Jen ta Železná Ruda se mi ani trochu nelíbila! Ani nevím, kolik asijských tržnic jsem napočítala, kolik trpaslíků, barevných koulí a větrných mlýnů viděla, jestli je víc casin Admirál nebo Star a o směnárnách ani nemluvím. Asi to nikdy nepochopím, proč musíme mít na hranicích takový směšný cirkus. A pak přejedete "státní hranici" a jak mávnutím kouzelného proutku se vše změní a neuvidíte ani jednoho trpaslíka.
A pokud přece jen nějakého zahlédnete, tak bude stát decentně na krásně upravené zahradě.

Vlakem jihočeskými vesnicemi (6.8.2019)

Na našich cestách po Šumavě jsme si často říkali, jaká to musí být krása, vidět jihočeskou krajinu z okna vlaku. A tak jsem na to při plánování další cesty na Šumavu myslela.

Před 9 h parkujeme před nádražím ve Strakonicích a hledáme pokladnu společnosti GW Train Regio, která zajišťuje dopravu na trase Strakonice - Volary. Povedlo se, a tak si kupujeme zpáteční jízdenku do Kubovy Huti.
Vlak má oranžovo - zelenou barvu, takže ho vidíme už z dálky a jdeme na jistotu.
Pohodlné sedačky, prostor pro uložení kola, WC, klimatizace a automat na jízdenky, který bere hotovost i platební karty, to jsou naše první dojmy, které máme krátce po nastoupení. A málem bych zapomněla na wifi. Ale ta nás dneska nechává klidnými, pohled z okna bude určitě zajímavější.
Přesně v 9h25 odjíždíme a jsme zvědaví, co nás na cestě čeká.

Jihočeská krajina je nádherná. Míjíme rozsáhlé louky, na kterých se pasou krávy, domky s krásně upravenými zahrádkami, občas nám někdo zamává, prostě venkovská idyla.

Vyjíždíme ze Strunkovic nad Volyňkou a já už netrpělivě vyhlížím Hoštice. Nahrané hlášení nás upozorňuje, že Hoštice jsou zastávka na znamení. Škoda, že to tenkrát nevěděl Šimon Plánička, když jel do místního JZD vyzkoušet svoji metodu - zvýšení dojivosti krav v závislosti na kultuře prostředí. Ještěže tam měl průvodčí Helenku, která mu to trochu přibrzdila. My ale nezastavujeme a pokračujeme dál.

Město Vimperk máme jako na dlani a pomalu se začíná měnit okolní krajina. Zbytek cesty jedeme lesem jednokolejnou tratí a skrz prosklenou kabinu strojvedoucího vidíme, jaký je to úžasný a trochu tajemný pohled.

V 10h41 vystupujeme na zastávce Kubova Huť, která je se svými 995 m n.m. nejvýše položenou železniční stanicí v českých zemích. Fotíme si nádražní domek s rozkvetlými muškáty a také něco jako kůlnu, která je celá ověšená starými cedulemi s železniční tématikou. Vypadá opravdu stylově a je nám jasné, že ji musel vytvořit velký milovník železnic. Vycházíme z nádraží a už máme na dohled turistický rozcestník. Zjišťujeme, že na Boubín k rozhledně je to 5 km, ale tam se dneska nechystáme. Cílem dnešního výletu je oběd v restauraci hotelu Kristián.

Po krátké procházce po Kubově Huti už sedíme na terase s výhledem na okolní lesy. Jídelní lístek je napsaný vtipnou formu a my máme chuť úplně na všechno. Nakonec vyhrává silný masový vývar se zeleninou a lívance s borůvkami (jsme přece na Šumavě). Přítel si objednal hovězí nudličky na víně s restovanou zeleninou a prý byly dobré. Ještě káva na závěr a už je nejvyšší čas jít zpátky na nádraží.

Až půjdeme příště na Boubín, tak se sem určitě vrátíme.

Zpáteční cesta do Strakonic je opět plná skvělých výhledů, jen ta průvodčí Helenka nám tady trochu chybí.

Jak jsme zdolali Plechý ( 23.7.2019)

Plechý je nejvyšší vrchol české části Šumavy a je vysoký 1378 m. Během návštěvy Šumavy ho určitě zařaďte do svého itineráře a můžete to zkusit trochu netradiční cestou tak jako my.

Původně jsme chtěli na Plechý z Nové Pece přes Plešné jezero a zážitkovou trasou Duch pralesa k pomníku A. Stiftera a odtud je to na Plechý už jen 1 km.
Nicméně přítel vymyslel, že bychom mohli na Plechý z Rakouska a vzít to přes Trojmezí. A tak bylo rozhodnuto.

Z Kašperských hor je to do rakouského Oberschwarzenberg cca 85 km. Auto necháváme na bezplatném parkovišti, měníme vycházkovou obuv za turistickou, ještě zkontroluji batůžek se svačinou a můžeme vyrazit. Trojmezí se řekne německy Dreiländereck a turistická značka říká, že je to 2,7 km, a dokonce je uveden i orientační čas, za jak dlouho se tam dostaneme - prý 1h15. Tak uvidíme, jak nám to bude dlouho trvat.

Cesta vede lesem mírně do kopce, a tak jdeme volným tempem a užíváme si ten klid kolem. Po pár metrech začíná trochu přituhovat a my si místy připadáme jako kamzíci. Šplháme do kopce mezi balvany a kořeny stromů. Všude kolem roste kapradí a borůvčí a už se před námi otvírají krásné výhledy. Celou cestu jdeme po rakousko - německé hranici a v jednu chvíli míjíme nejvýchodnější bod Bavorska, na což nás upozorňuje informační tabule.
Trojmezí je místo, kde se setkávají hranice tří států a to Rakouska, Německa a České republiky. Jsme ve výšce 1325 m a za tu námahu to opravdu stálo, je tu nádherně.
Na jednom místě tu jsou umístěné cedule upozorňující na státní hranici a turistické rozcestníky, obojí v češtině a němčině. A také trojboký žulový sloupek, kde jsou vyobrazené státní znaky všech tří států a jejich názvy - Česká republika, Republik Österrreich, Bundesrepublik Deutchland.
Po krátkém odpočinku pokračujeme po naší červené turistické značce na Plechý a do cíle nám zbývá 1,5 km. Zde bych ráda podotkla, že naše turistické značky jsou mnohem přehlednější než ty rakouské. Všechno napsáno pěkně černé na bílém a barevně označeno a odlišeno. U těch rakouských, které jsou všechny žluté, jsem vždycky chvíli tápala, kam že to vlastně jdu.
Cesta na Plechý je už nenáročná příjemná procházka a my si opět užíváme skvělé výhledy. Vrcholu Plechý dominuje velký ocelový kříž, u kterého se samozřejmě musíme vyfotit. A také nastává čas na zaslouženou svačinu, opět zakoupenou v pekárně na Kvildě. Moc se nám líbí nápis na ceduli Národního parku Šumava " Turisté, odpočiňte si. Máme ale prosbu odpadky vezměte zase s sebou! " A musím uznat, že návštěvníci Šumavy jsou slušní a všude kolem je čisto.

Přítel se rozhodl, že bude chvíli rozjímat na lavičce pod Plechým a já si odskočila k pomníku A. Stiftera, abych se podívala na Plešné jezero z ptačí perspektivy. Je to jen 1 km, takže jsem to v pohodě zvládla.
Zpátky k autu jdeme stejnou cestou, jen z Trojmezí volíme cestu přes tzv. Kamenné moře, což je trochu delší trasa, ale méně náročná.
Vracíme se zpět do Kašperských hor a těšíme se na Amálku. Dneska si jí opravdu zasloužíme.

Kašperské hory ( 9.7.2019)

Kašperské hory jsou malebné šumavské město s krásným náměstím, kterému dominuje kostel svaté Markéty a také hotel Kašperk, kde jsme byli na našich cestách Šumavou ubytovaní.

Tento hotel má na svých webových stránkách motto "Váš druhý domov na Šumavě" a lépe to majitelé vystihnout nemohli. Krásný interiér je promyšlený do sebemenšího detailu a hned jak vejdete dovnitř, ucítíte příjemnou vůni, která vás doprovází až do pokoje. Každý pokoj má své jméno, a to podle míst, která se ke Kašperským horám nebo k Šumavě vážou. Vyberete si Kašperk, Krále Šumavy, Kozí hřbet nebo třeba Flusárnu? A alespoň jednou si zajděte na večeři do restaurace U sv. Markéty, mají tu výborné steaky. Bio hovězí z lokálního chovu si zpracovávají sami.

Na náměstí je Kašperskohorský pivovar, kde výborně vaří. Já si nemohla vynachválit pečené kuře na másle s rýží. Pro někoho možná nuda, ale mě to připomnělo dětství u babičky. Tak zkuste třeba guláš nebo halušky. K pití doporučuji domácí limonádu, a hlavně jejich pivo. Za nás vyhrává Amálka, ale v nabídce mají i Kašperk, Šibeničník nebo Cikánku. Na Amálku na zahrádce jsme se po návratu z výletu vždycky těšili.

Okolí Kašperských hor vybízí k výletům a přímo na náměstí se nachází turistický rozcestník a je to už jen na vás, jestli si vyberete krátkou procházku po okolí nebo zvolíte náročnější trasu.
Doporučuji 9,5 km okruh Šumavskými vesnicemi, 5,5 km okruh Kolem pranýře za výhledy a 7,5 km okruh Cestou zlatokopů, což je krásný výlet do Amálina údolí. A samozřejmě nesmím zapomenout na hrad Kašperk. Cesta na hrad je trochu náročnější a po večeři je to doslova výzva.

Na náměstí je večerka, kterou provozuje moc milý pan Vietnamec. Po pár dnech si nás už pamatoval a jakmile nás uviděl mezi dveřmi, tak nám s úsměvem podával z regálu naše oblíbené víno. To jen taková perlička na závěr.

Den na Modravě( 25.6.2019)

Z Kašperských hor, kde jsme ubytovaní, je to na Modravu jen 13 km. Vyrážíme hned po snídani a cestou se zastavujeme v pekárně na Kvildě a kupujeme si svačinu s sebou. A že je z čeho vybírat - koláče s ovocem a drobenkou, s borůvkami, s mákem, s pudinkem a nesmím zapomenout na vyhlášený povidloň. V nabídce jsou i slané varianty v podobě škvarkových placek, zelňáků, slaných rohlíků a samozřejmě chleba. My dneska volíme zelňáky a makové koláče. Paní prodavačka nám přeje hezký den a my se loučíme se slovy, že se zastavíme zase zítra.

Z Kvildy na Modravu je to kousek a za chvíli už parkujeme v blízkosti pivovaru Lyer. Ten jsme zatím nestihli vyzkoušet, tak snad nám to vyjde příště.

Cílem dnešního výletu je Březník. Po modré turistické značce se tam dostaneme za 7,5km. Cesta vede po asfaltové cestě podél Modravského potoka nádhernou krajinou. Nemohu se vynadívat na louky plné lučního kvítí všude kolem a na křišťálově čistou vodu Modravského potoka. A za zmínku stojí i horský smrkový les. Místy to tu vypadá jako v opravdové divočině. Některé stromy jsou vlivem vichřice, sněhových polomů nebo napadením kůrovce odumřelé a vypadají jako velké šedivé špejle, které trčí ze země. Mezi nimi jsou zdravé vzrostlé stromy, ale také mladé stromky a semenáčky a ti se společně starají o přirozenou obnovu lesa. Pro někoho to může být smutný pohled, ale nám se to líbí a okolní krajina nám tak přijde autentická a zároveň si uvědomujeme, jak si příroda dokáže poradit. Ale to už se pomalu blížíme do cíle naší cesty. Krajina se otevírá před námi a my už vidíme v dáli na kopci budovu informačního střediska na Březníku.

Dopřáváme si zasloužený odpočinek s výhledem na vrchol Luzný v Bavorsku. Na Březníku je možnost občerstvení, které je sem denně dováženo z pivovaru Lyer na Modravě. My jsme si dali kulajdu a domácí paštiku a dobře jsme udělali. Kupuji si na památku knihu Ze světa lesních samot od Karla Klostermanna, vydání z roku 1947. Děj této knihy se odehrává právě zde na Březníku. Zpátky na Modravu se vracíme po zelené turistické značce a máme před sebou 7 km. Cesta je opět malebnou krajinou a část vede po povalovém chodníčku přes Cikánskou slať.

Máme za sebou 14,5km a je čas na odpolední kávu, kterou si vychutnáváme na terase Klostermannovy chaty. Tato chata byla založena v roce 1924 Klubem československých turistů a byla pojmenována po spisovateli, který svoji tvorbu zasvětil Šumavě. Vlivem událostí minulého století sloužila k různým účelům, ale dnes je kulturní památkou, prošla rekonstrukcí a vy se tu můžete ubytovat. Je odtud nádherný výhled na celou Modravu, tak se tu určitě zastavte.

A také si nezapomeňte koupit malovaného dřevěného ptáčka v návštěvnickém centru dřevařství neboli Dřeváku tak jako my.