Jeseníky

Návrat do Jeseníků (30.7.2019)

Jeseníky ve mně vyvolávají vzpomínky na dětství. Jako malá jsem tady strávila několik letních prázdnin. Můj strejda byl vojákem z povolání a vojenské středisko v Suché Rudné bylo nejen jeho pracovním místem, ale i základnou naší rodiny během léta. Lepší slovo než základna jsem si v této souvislosti snad ani vybrat nemohla. 

Na Jeseníky jsem myslela od letošního jara, vzpomínala na známá místa, prohlížela fotky, a dokonce našla pohled z roku 1988, který jsme tenkrát posílali dědovi. 

A v létě to konečně vyšlo a jedeme do Jeseníků!

Začínáme na Pradědu - nejvyšším vrcholu Jeseníků i celé Moravy. Z několika možnosti, jak se na Praděd dostat, volíme tu, která nám přijde nejzajímavější. Autem na parkoviště Ovčárna a zbytek cesty pěšky. Teď si asi říkáte, co je na tom tak zajímavého? Hned to vysvětlím. Na Ovčárnu se jezdí kyvadlovou dopravou z parkoviště Hvězda. Pustí vás tam pouze v celou hodinu a kapacita parkoviště je omezená. Takže zejména v letních měsících doporučuji přijet brzy. My jsme jeli na 10h a už v 9h15 parkujeme před závorou, jsme první. V přilehlé budce si vyzvedáváme parkovací lístek a dostáváme instrukci, že poplatek 250kč (osobní auto včetně parkování) zaplatíme na Ovčárně. Je krátce po půl desáté a za námi je už minimálně 15 aut a další přijíždějí. Pár minut před 10 h se závora otevírá a můžeme vyrazit. Na Ovčárně platíme již zmiňovaný poplatek a také se dozvídáme, že dolů můžeme jet kdykoliv mezi půl a třičtvrtě.
Na Praděd vede 3,5 km dlouhá nenáročná asfaltová cesta a doprovází nás na ní skřítek od Petrových kamenů, Pradědův pomocník. Z informačních panelů se dozvídáme zábavnou formou spoustu zajímavostí. Okolní krajina je nádherná a my už jsme téměř v cíli naší cesty. Míjíme rozlehlou pastvinu, kde se volně pasou huculské koně a také skot, jehož pastva byla zde pod Pradědem v roce 2018 obnovena po více než 70 letech.
Na vrcholu Pradědu se fotíme u sochy děda Praděda a podle rozcestníku jsme ve výšce 1492 m. Uvnitř televizního vysílače se nachází rozhledna a restaurace. Už mezi dveřmi mám pocit, že to tady vypadá úplně stejně jako v roce 1988, kdy jsem tady byla poprvé. Docela příjemná nostalgie. Objednáváme si místní pivo Holba, guláš a ptáčka s rýží. A od milé slečny servírky se dozvídáme, že Praděd je vysoký dokonce 1492,3 m. 

Na zpáteční cestě uděláme odbočku k horské chatě Barborka, která byla postavena v roce 1943. Tady na mě dýchá nostalgie podruhé. V recepci si dokonce můžete koupit Alpu a krém Nivea. Uvnitř je restaurace s kostkovanými ubrusy z pvc, venku stylový bufet. Je to milé. 

Zpět na Ovčárnu přicházíme kolem půl, takže v pohodě stíháme kyvadlovou dopravu na parkoviště Hvězda. 

Naše další zastavení je v lázeňském městečku Karlova Studánka. Je to taková jedna malá lázeňská promenáda. Jednotlivé lázeňské domy, hudební pavilon i obchůdky a kavárna na náměstí jsou postavené ve stejném stylu - tmavé dřevo, bílá okna a dveře. Mně osobně to připomínalo perníkové chaloupky a málem vyhlížím Jeníčka s Mařenkou.
Jako správní lázeňští hosté jsme si chtěli dát kávu, ale nebylo to jednoduché. V první kavárně jsme čekali, až si nás všimne obsluha, leč marně. Ve druhé kavárně to vypadalo, že se bude situace opakovat. Nicméně touha po kávě byla tak silná, že jsme se rozhodli jednat.
Přítel se šel dovnitř zeptat, jestli bychom si mohli dát kávu a při té příležitosti se dozvěděl, že zahrádka je bez obsluhy. Na dotaz, jak to máme vědět, mu bylo odpovězeno, že dort si stejně musíme jít vybrat dovnitř. Zřejmě "místní zákon", že si každý musí povinně dát dort. Možná by stačilo, kdyby byla venku cedulka, která by na zahrádku bez obsluhy upozornila. Nicméně tam byla jiná cedulka a sice, že je zakázáno konzumovat vlastní občerstvení a nápoje. Tak jsme si s klidným srdcem ke kávě, která nám byla nakonec přece jen donesena, dali vlastní Kávenku. Tímto se kavárně v Karlově Studánce omlouváme za drobnou rebelií. A i přes toto drobné nedorozumění se nám v lázeňském městečku moc líbilo. 

Závěr výletu do Jeseníků opět patří vzpomínce na dětství. Z vojenského střediska Dukla v Suché Rudné je dnes Penzion AnJa. Dokonce jsme si moc hezky popovídali s novými majiteli. Zajímali se o můj příběh a prý nejsem jediná, kdo se u nich zastavil a zavzpomínal. Byl to hezký pocit, být po 30 letech na místě, kde jsem trávila dětství.
Paní majitelka mi na sebe dala kontakt a kdo ví, třeba se tu zase někdy zastavíme.