Babiččino údolí

Po stopách Babičky (3.9.2019)

Barunka, Adélka, Jan, Vilímek, Sultán a Tyrl. Kdo by neznal děti Proškovic a jejich dva psy a Staré bělidlo, kde se příběh z Babičky odehrával. Musím přiznat, že tato povinná četba mně jako školačce vůbec nevadila. A tak jsme se jednoho dne po stopách Babičky vypravili.

NS Babiččino údolí začíná v České Skalici na náměstí a je 7,5 km dlouhá. Naše první zastavení vede do Barunčiny školy. U pokladny si kupujeme vstupenku, která platí i do muzea Boženy Němcové.
Školní třída z 19. století je zařízena tak, jak si ji ze svého dětství pamatovala Barunka Panklová. Asi není potřeba zmiňovat, kdo byla Barunka Panklová, předpokládám, že mám chytré čtenáře, kteří dávali v hodinách českého jazyka alespoň trochu pozor.

Místnosti dominují dřevěné lavice a před nimi se nachází pult, za kterým stával pan učitel. Při pohledu na rákosku, která je na něm položená, mě napadá, kolikrát jí pan učitel asi použil? Líbí se mi klasická černá tabule, kousky bílé křídy a samozřejmě houba. Je to stylové a nemůžu si nevzpomenout na svá školní léta, kdy házení houbou o přestávce byla velká zábava. Mytí tabule po skončení vyučování už pochopitelně tak zábavné nebylo. Cesta ze školy na Staré bělidlo byla něco málo přes 4 km dlouhá a Barunka tudy s kamarády chodila za každého počasí.

Kulturní vložka našeho výletu pokračuje do muzea Boženy Němcové, kde se dozvídáme mnoho detailů z jejího ne úplně šťastného života. Nechybí sbírka knih, které napsala a její osobní věci. Muzeum rozhodně stojí za návštěvu a kdybychom před sebou neměli celodenní výlet, tak bychom se tu určitě zdrželi déle.
A na závěr informace pro milovníky květin - každoročně se zde konají jiřinkové slavnosti a letos začínají už 6. září, tak si pospěšte.

Opouštíme Českou Skalici a pokračujeme romantickým údolím až k Ratibořickému zámku. Blíží se poledne, je čas oběda, a tak se jdeme poohlédnout po něčem k jídlu. Většinou si nosíme svačinu v batůžku, ale tentokrát jsme si řekli, že tam přece někde musí být hospoda. Kousek od zámku je skutečně něco jako občerstvení a při pročítání nabídky si v duchu říkám: "Proč jsem nám nezabalila svačinu s sebou."
Langoš, párek v rohlíku, gulášová polévka, sýr v housce, tak tady to asi nepůjde, shodujeme se oba. A když ucítíme typickou "vůni" přepáleného oleje, je rozhodnuto. Kupujeme si Míšu a doufáme, že potkáme něco lepšího. Zde bych ráda zmínila, že ani já ani přítel nejsme vyznavači raw stravy, vegetariáni, vegani ani jinak dietně založeni. Prostě jen nám není jedno, co jíme. A při pohledu na ty, kteří se nadšeně ládují výše zmíněnou nabídkou, musíme dát za pravdu známému sloganu - jste to, co jíte.

A štěstí se na nás skutečně usmálo, a to v Rudrově mlýně, který je kousek od pomníku Babičky s vnoučaty. Už u vchodu nás vítá nápis: "Dnes na mlejně čerstvé buchty a koláče" a milý pan mlynář, který je oblečený pěkně po mlynářsku. Dáváme si Proškovu klobásu s hořčicí a křenem a slibujeme, že se tady cestou zpátky zastavíme na kávu a koláče. Areál mlýna je jako z pohádky - muškáty v oknech, nůše na obilí, hrníčky na plotě a na dohled máme Staré bělidlo. 

Babičku jsme na Starém bělidle nezastihli, asi si odskočila na kávu k sousedům. Jedna věc nás ale trochu překvapila. Nevěděli jsme, že měla babička Fábii. No vážně tam to auto na zahradě stálo. To jen taková vtipná historka na zasmátí. 

Míjíme Viktorčin splav a odtud je to už jen kousek ke zřícenině Rýzmburk, kde naučná stezka končí.

Na zpáteční cestě se ještě jednou zastavujeme v Rudrově mlýně. Kupujeme si kávu a borůvkový koláč. Je tak dobrý, že si jdeme spontánně ještě pro jeden.

Výlet do Babiččina údolí je u konce a já si dávám za úkol, přečíst si babičku ještě jednou.