Zpět na letišti den 3.(26.11.2019)

A je to tady - čeká mě 1.den v novém zaměstnání. Těším se! Ještě honem koupit nové lodičky, pracovní kabelku a připravit si svačinovou tašku. Ano, zase si budu chystat zdravé svačinky do krabičky. Po dlouhé době mě opět čeká ranní vstávání, ale na to si zvyknu.

S Verčou se potkáváme na letišti krátce po půl sedmé. Shodujeme se, že se těšíme a nervozitu kupodivu ani nepociťujeme. Za chvíli si nás vyzvedává naše nová kolegyně - supervizorka Daniela. Jejím dnešním úkolem je, seznámit nás s novým pracovištěm a vysvětlit nám to nejpodstatnější. Daniela je moc sympatická, a i ostatní kolegyně, se kterými se postupně potkáváme, se k nám chovají přátelsky. Musím říct, že takhle báječně jsem se mezi svými kolegy už dlouho necítila. Mám pocit, že si tu jsou všichni rovni, chovají se k sobě hezky a je pro ně samozřejmostí, si navzájem vyjít vstříc. A když se potkávám s Věrkou, Martinou a Vili, se kterými jsem pracovala před 19 lety na check-inu, tak je to vážně milé setkání.

Během dopoledne dostáváme zácvikové materiály, uniformu, šatní skříňku a také malou skříňku v odpočinkové místnosti. V hlavě už si pomalu dávám dohromady seznam věcí, které si musím pořídit. Ještě ten den si kupuji parfém a říkám si, že nějaký nový hrneček na čaj, by se také hodil.
S Verčou si neustále píšeme poznámky a ptáme se na všechno, co nás napadne. Daniela nám ochotně odpovídá a směje se, že takové nadšence už tu dlouho neměli.
A to ještě kolegové netuší o mém smyslu pro detail:-)
Společně se procházíme po letišti a seznamujeme se doslova s každým koutem. Musím říct, že se to tu za tu dobu, co jsem tu nebyla, změnilo. A to nejen tím, že tu máme nejen KFC, ale i Burger King. 

Odpolední pauzu trávíme s Verčou ve Starbucksu u perníkového latté a sdělujeme si první dojmy. Jsme šťastné, že jsme zpět na letišti, máme práci, která nás baví a fajn kolegy. Co víc si přát?

Každou chvíli potkávám nějakou známou tvář, protože většina mých bývalých kolegů z check-inu stále pracuje na letišti. Někteří z nich změnili profesi, někteří i uniformu, ale pořád jsou součástí té velké letištní rodiny. Je to fajn, zase všechny po dlouhé době vidět. Jsou to milá setkání a jsem ráda, že si pořád máme co říct. Že by to bylo i tím, že se ze mě v uniformě letušky nestala pyšná princezna?

1.den v novém zaměstnání je pomalu u konce. 

Chtěla bych poděkovat svým novým kolegům, že mě mezi sebe tak hezky přijali a že mám díky nim pocit, že jsem součástí jejich týmu odjakživa. A že se zase po dlouhé době budu těšit do práce!

Zpět na letišti den 2.(19.11.2019)

Je 1.11. a mě čeká vstupní školení. Když nad tím tak přemýšlím, celodenní sezení v učebně jsem nikdy moc v lásce neměla. Ráno ale vstávám s pocitem, že se těším.

Se svými budoucími kolegy se scházíme na letišti v Kongresovém sále. Jsem ráda, že kamarádka Veronika je tam se mnou. Je to fajn, nastupovat do nového zaměstnání s někým, koho už znám. Dostáváme spoustu užitečných brožurek a také lísteček na oběd zdarma. Po celý den máme k dispozici kávu, čaj, vodu, obložené houstičky a také něco sladkého. Asi si ještě chvíli budu zvykat na to, že si Letiště Praha váží svých zaměstnanců.

Po krátkém přivítání následují jednotlivé prezentace a musím přiznat, že se zaujetím poslouchám a dělám si poznámky. Oběd v letištní kantýně si vychutnávám a s nostalgií vzpomínám, kdy jsem tady jedla naposledy. No, už je to opravdu dlouho.
Kdo zná letištní kantýnu, tak se asi bude smát mým nostalgickým pocitům při pohledu na bábovku, dvoubarevný pudink se šlehačkou, jahodou a tyčinkou v plastovém kelímku a na ruské vejce. Tohle byly mé dietní hříchy před 20 lety na check-inu. A určitě nejsem jediná - přiznejte se holky:-)

Na závěr dne nás čeká exkurze na letišti. Na Terminálu 3 dostáváme identifikační kartu návštěvníka, procházíme bezpečnostní kontrolou a nastupujeme do přistaveného vyhlídkového autobusu. Během necelých 2h se seznámíme téměř s každým koutem letištní plochy. Doprovází nás paní průvodkyně a musím ji pochválit za její zajímavé a poutavé vyprávění. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem už viděla odbavení letadla na ploše - nakládání zavazadel, doplnění cateringu, nástup cestujících, komunikaci pracovníka ramp control s letovou posádkou, vytlačení letadla ze stojánky, nahození motorů, pojíždění na start a konečně samotný start letadla - a já jsem opět fascinovaná, jako kdyby to bylo poprvé.

Druhý den nás čeká bezpečnostní školení a opět je o nás dobře postaráno. U vchodu si vyzvedávám lísteček na oběd a jdu si pro svou první ranní kávu a zase musím ocenit dokonalou organizaci školení a štědrost mého budoucího zaměstnavatele. Po závěrečném testu dostávám certifikát o úspěšném absolvování bezpečnostního školení a můžu si jít pro ID kartu. Tu mi vystavuje bývalá kolegyně Věrka, se kterou jsem pracovala na check-inu. To je dobré znamení, říkám si.

Odjíždím domů s hřejivým pocitem, že jsem opět součástí té velké letištní rodiny.

Zpět na letišti den 1.(12.11.2019)

Na konci října to bylo přesně 5 měsíců, co jsem nedobrovolně odevzdala letuškovskou uniformu. Byla jsem přesvědčena, že na letiště se už nikdy nevrátím. Že to byla jedna kapitola mého života, která se uzavřela a je čas na změnu. Moji nejbližší ví, že za tím bylo i něco jiného, proč už jsem si nedovedla představit, že bych tam ještě někdy pracovala.

Řekla jsem si, že si užiju léto a na podzim začnu uskutečňovat plány spojené s novým zaměstnáním. A že jsem těch plánů měla hodně. Chtěla jsem péct koláče, psát články do časopisů, pracovat v nějaké útulné kavárně nebo v obchodě s kosmetikou. Opravdu jsem byla přesvědčená, že by mě to bavilo. Mrzelo mě, že jsem často marně čekala na odpověď nebo že jedna nejmenovaná kavárna vyhodnotila mé znalosti a zkušenosti jako nedostatečné, aniž by mě pozvali na pohovor.
Kdo si tím někdy v životě prošel, ví, že hledat práci, není vůbec jednoduché.
Dneska jsem ráda, že nic z mých plánů nevyšlo a asi to tak mělo být. Možná nějaký můj Anděl strážný věděl, že bych stejně jinde, než na letišti nebyla spokojená, a to přece nemohl dopustit.

Akce návrat na letiště byla spontánní a možná i díky tomu úspěšná.
Během svého říjnového výletu do Soulu, jsem na to přišla jednoho deštivého dne na letišti u kávy. Celé dopoledne jsem pozorovala, jak startují a přistávají letadla a také zaměstnance v uniformě a děsně jim tu uniformu záviděla.
Hani, musíš zpátky na letiště, jen tam budeš spokojená. A vykašli se na všechno, proč si tam už být nechtěla. Přesně tohle se mi honilo hlavou a věděla jsem, že je rozhodnuto.

Klíčovou roli sehrál můj kamarád a spolužák Lukáš, který mi řekl, že je právě vypsáno výběrové řízení na agenta informačních služeb pro Letiště Praha. Během praxe ve škole se mi nejvíc líbilo právě na informacích, takže jsem neváhala ani minutu. A pak už to šlo rychle. Životopis, motivační dopis, pozvánka na pohovor a konečně nabídka pracovní smlouvy.
Byla jsem tak moc šťastná, že jsem měla pocit, jako bych vyhrála Wimbledon.
A svým způsobem jsem ho vyhrála. Dokázala jsem zvládnout nelehkou životní situaci, a i když mi bylo často smutno, nebyla jsem na to sama.
Děkuji všem, kteří tu pro mě byli a stále jsou.

Hani, Ladi, Moniko, Simčo, Evičko, jsem ráda, že jste mě v tom nenechaly a že jste pořád moje kamarádky, i když už se nepotkáváme v letadle. Děkuji!

Na check-inu bylo fajn(24.9.2019)

Školní léta utekla, já se ze dne na den stala dospělou a čekalo na mě mé první zaměstnání. Už během praxe na letišti jsem věděla, že by se mi líbilo pracovat jako agent odbavení cestujících. Měla jsem štěstí, že zrovna probíhalo výběrové řízení a já se jako čerstvý maturant přihlásila. Mám na něj vzpomínku takovou, že tak moc potřebovali lidi, že mě přemlouvali, abych nastoupila okamžitě. Kéž by se mi to v životě ještě alespoň jednou stalo. Já jsem se sice snažila usmlouvat nástup až na podzim, abych si ještě užila poslední prázdniny, leč marně. A tak jsem 3. července 2000 nastoupila do svého prvního zaměstnání.

Byla to krásná léta. Každý den byl jiný a líbilo se mi, že i já patřím do té velké letištní rodiny. A když to srovnám s dnešní dobou, tak jsme tehdy měli na růžích ustláno.

Cestující přišel na přepážku a na základě pasu a letenky byl odbaven. Nebyl problém, aby si vybral místo dle svého přání a pokud to byla rodina, málokdy se stalo, že neseděli v letadle spolu. Dnes, pokud si chcete vybrat konkrétní místo, tak si za to zaplatíte.

V té době bylo minimum cestujících, kteří se odbavili přes internet, a tak jsme se všemi měli osobní kontakt. Myslím, že bylo fajn, že jsme jim tak mohli popřát hezký let. Dnes je minimum cestujících, kteří se přijdou odbavit k přepážce a raději zvolí odbavení přes internet nebo samoobslužný kiosek. Osobní kontakt tedy nastane až pár minut před nástupem do letadla. A protože tento cestující nebyl do té doby nikým kontrolován, tak se vám tam objeví s několika zavazadly nebo třeba se skleněným lustrem. Pokud je takových cestujících víc, tak věřte, že máte o zábavu postaráno.

Všechno mělo svůj řád a pokud jste byli nováčci, tak jste měli pěkně cedulku na saku a k tomu 3měsíční zácvik zkušeného kolegy a všichni k vám byli milí. I když je pravda, že některé starší kolegyně si nás jen tak k tělu nepustily. Dnes vás zaučuje kolega, který nastoupil měsíc před vámi a o stabilním kolektivu nemůže být vůbec řeč.

Začínalo se jednoduchým odbavením charterových letů a tam nikdy nebyla nouze o zábavné historky. O slunečníkách se mi dokonce někdy i zdálo. Ale tito cestující patřili opravdu mezi ty, které jsem měla nejradši. Těšili se na dovolenou, a protože to bylo pro některé z nich letecky poprvé, tak byli rádi za každou radu a porozumění. Škoda, že i tohle se za ty roky změnilo.

Ráda vzpomínám, jak jsem asi po roce měla na starosti svůj první dálkový let do New Yorku. Brala jsem to hrozně vážně a zodpovědně, jen jsem si vybrala špatné datum - 11.9.2001.

Poznala jsem tam fajn kolegy a také přátele na celý život. Ano Leni a Jani, mluvím o vás:)

Zážitků je hodně, stejně jako bylo hodně večírků, jak jinak. Jediný rozdíl oproti dnešku je, že máme z té doby hromadu fotek v albech a nemohli jsme nic sdílet na sociálních sítích. Možná je to dobře:)

Moji milí bývalí kolegové, věřte, že na vás v poslední době často a s láskou vzpomínám!

Poslední den v letadle(17.9.2019)

Tak schválně, kdo z vás si někdy představoval, jak asi bude vypadat jeho poslední den v práci. Pokud jsem já někdy nějaké představy měla, tak věřte, že realita byla úplně jiná.

U ČSA se situace mění, aniž by nastala a o propouštění se mluví každou chvíli.
Díky tomu jsou zaměstnanci ve skvělé náladě a těší se do práce. Každopádně tím vzniká příležitost, uzavřít nová přátelství, která se můžou hodit, nebo se stáhnout někam do kouta a pokud možno se k ničemu nevyjadřovat a stát se neviditelným.
Jak až dalece myslím tato slova vážně, nechám na vás.

Já jsem nesympatizovala ani s jednou stranou a pokud jsem měla k něčemu oprávněné připomínky, tak jsem si je jednoduše nenechala pro sebe. Jen to někteří nechtěli slyšet. A víte, co je fajn, když sedíte s kolegyní u kávy, probíráte s ní situaci v práci, obě máte stejný názor a pak se dozvíte, že kolegyně nelenila a běžela do kanceláře vašich nadřízených s očima navrch hlavy, co že jste si to dovolila říct. Poučení do života - věř jen sama sobě.

Je 14.3. krátce po 17h odpoledne a já vystupuji z letadla po příletu ze Soulu. Za sebou mám fajn pobyt a také přezkoušení. Dostala jsem téměř plný počet bodů, aby také ne, když jsem se na něj pečlivě připravovala. Taková jsem já, všechno dělat na 100 %. Inspektor, který mě přezkušoval, byl velmi důsledný. Zpětně to vidím tak, že by ho vzali i v Národním divadle, jak se snažil nevypadnout z role. Pro své kolegy jsem upekla koláč, abychom si udělali pohodovou atmosféru. Kdybych jen tušila, že to bude naposled, co jsem v uniformě v letadle....

A tak jsem tedy nic netušíc vystoupila z letadla, ještě jednou se otočila a pohledem pohladila naší OK-YBA. V šatně se převlékla, odhlásila se ze služby a začala se těšit na dovolenou.

Dovolená ve Vietnamu byla skvělá jako vždy a mail z práce, že se bude v nejbližších dnech propouštět z důvodu nadbytečnosti, jsem se snažila nebrat vážně. Jsem přece na dovolené, mě se propouštění netýká. Jak jsem se mýlila. Z dovolené jsem se vrátila 27.3. a hned ten den večer mi přišla sms od dispečerů, že se mám 31.3. dostavit do kanceláře a důvod ani nemuseli psát.
Vyhodit někoho o dovolené a dát mu podepsat výpověď v neděli odpoledne, je vskutku originální způsob.
Dovolenou jsem měla do 30.3. a asi už navždy budu litovat, že jsem si jí nevzala do konce měsíce. Nikdy ale nebudu litovat toho, co jsem kdy v práci řekla a jak jsem to řekla. Alespoň si můžu vážit sama sebe.

Jak jsem se skutečně cítila, když jsem se to dozvěděla, když jsem si vyklízela skříňku a když jsem si tu výpověď šla podepsat, si nechám pro sebe. Není nutné, aby někteří měli z mého propuštění ještě větší radost. A vím, že jí měli.
Alespoň jsem si udělala pořádek v lidech. Je to smutné, jak rychle na vás dokáží kolegové zapomenout a dělat, že se nic nestalo. Ono by stačilo třeba jenom napsat čtyři slova: "Hani, jak ti je?"

O to víc si vážím mých nejbližších, na které se můžu spolehnout a oni moc dobře vědí, kteří to jsou.
Zde bych ráda poděkovala mému příteli Romanovi, kterého bych nevyměnila za nic na světě a kvůli kterému mě nejspíš také vyhodili:-) No jo, úspěch se neodpouští! A mé nejlepší kamarádce Lenče. Tebe bych také nevyměnila za nic na světě:-)

Je to skutečně velmi smutné, přijít o zaměstnání, které jsem milovala. A srdíčko mě bude ještě nějakou dobu bolet. Ale život jde dál a já už se těším, co mi nového přinese.

Jak jsem se stala letuškou(10.9.2019)

Každý z nás si jistě vzpomíná na své dětské sny o budoucím zaměstnání. Někdo se toužil stát učitelem, lékařem nebo třeba hercem. Někdo možná ještě na střední škole nevěděl, jakou cestou se vydat. Někomu se jeho představy vyplnily a někdo zažil zklamání. Já jsem měla jasno.
Už od dětství jsem si přála být letuškou. Svůj sen jsem snila i během dospívání a podle slov Vendulky z Básníku: "Štěpánku, až budu na ministerstvu a já budu.", jsem se letuškou opravdu stala.
Ale začnu pěkně od začátku.

Lásku k letišti a k letadlům jsem zcela určitě zdědila po svém tátovi. Pracoval jako letecký mechanik u ČSA. Na letišti jsem trávila hodně času a s nostalgií vzpomínám na vyhlídkovou terasu, kde jsem mohla nerušeně několik hodin pozorovat letadla. Tehdy ještě nebyly nástupní mosty a do letadla se nastupovalo po schodech. S obdivem jsem pozorovala letušky v krásné uniformě a s tahacím kufříkem za sebou. A tehdy jsem začala snít svůj sen.

Po základní škole jsem začala chodit na střední odbornou školu civilního letectví a 3 roky praxe v provozu jsem si opravdu užila. Kam jsem chodila na praxi a kde se mi nejvíc líbilo, si nechám na příště. Po maturitě jsem nastoupila na pozici agent odbavení cestujících a strávila tu krásné 4 roky. O tom také někdy příště.

No a v roce 2005 to přišlo a já nastoupila do kurzu pro letušky. Po jeho úspěšném absolvování jsem konečně oblékla uniformu.

Často se mě lidé ptali:" co se ti vlastně na té práci tak líbí?"
Líbilo se mi, že jsem si oblékla krásnou uniformu a dělalo mi dobře, když jsem šla s posádkou po letišti a lidé se za námi otáčeli. Byla jsem hrdá, že mohu reprezentovat leteckou společnost, která měla dlouhou historii a dobré jméno po celém světě. Škoda, že se některé věci tak změnily.
Líbilo se mi, že pracuji s lidmi, i když to bylo někdy náročné. Líbilo se mi, že mohu cestovat a že se podívám i na místa, kam bych se jinak nepodívala. Líbilo se mi, starat se o cestující a vždycky mi záleželo na tom, aby byli spokojení. Bohužel jsem to v posledních letech nemohla ovlivnit.
Měla jsem pocit, že mám fajn kolegy a těšila se na ně, i když ty růžové brýle jsem si mohla někdy sundat. Každopádně jsem chodila do práce ráda a milovala ji. Škoda, že to letos na jaře tak nečekaně skončilo.

Ale život jde dál a já na těch 19 let, které jsem u ČSA prožila, nikdy nezapomenu!